Trestní oznámení na Karla

JUDR. JIŘÍ VYVADIL
ADVOKÁT
ROZHODCE ROZHODČÍHO SOUDU PŘI HK ČR A AK ČR

Policie ČR Obvodní ředitelství policie Praha I - Služba kriminální policie a vyšetřování
Bartolomějská 6
110 00 Praha 1

Sídlo : XXXXXXXX ,19016 Praha XXX

GSM: +
ID osoby: XXXXXX
Bankovní
e-mail: J.Vyvadil@seznam.cz
IČ: XXXXXXXXX
DIČ : XXXXXXXX
Bankovní
spojení: ČSOB, č.ú. XXXXXXX / 0300


V Praze, dne 22. ledna 2013

Oznamovatel : JUDr. Jiří Vyvadil, nar. 2.8.1951, advokát, spoluzakladatel Společnosti Dr. XXXXXXXX a její první předseda, bytem XXXXXX XXXXXXXX Praha X

Podezřelý : Karel Schwarzenberg, resp. Karl zu Schwarzenberg, nar. 10. prosince 1937, trvale bytem Sýkořice-Dřevíč 83, Nižbor“

Trestní oznámení

pro přečin
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.zákoníku a
přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku.


JEDNOU
Doporučeně

V předně uvedené věci podává oznamovatel, který byl v 1990 spoluzakladatelem Společnosti Dr. Edvarda Beneše a jejím prvním předsedou, jenž se cítí výroky podezřelého mimořádně pobouřen a je přesvědčen o tom, že spolu s ním sdílí tyto pocity i značná část českého národa toto

trestní oznámení :

V televizním duelu v rámci debaty finalistů na funkci prezidenta dne 17. ledna 2013 podezřelý pronesl: „Já jsem vždycky říkal, a na tom trvám, že to co jsme v roce 45 spáchali, by dnes bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv, že by se tehdejší vláda včetně prezidenta Beneše ocitla v Den Haagu, kdyby tam už tehdy soud existoval.“

Jak je známo, jde o standartní právní tézi prosazovanou sudetoněmeckým landsmannschaftem a zejména jeho mluvčím Berndtem Posseltem, který hájí tézi, že prezident Beneš je válečným zločincem odpovídajícím za údajnou genocidu sudetských Němců.

Podezřelý je však členem vlády České republiky a musí mu být známy rozhodné skutečnosti, které tento hrubý verbální útok na druhého z nejvýznamnějších prezidentů v naší historii činí jednoznačně nepravdivým, hrubě urážlivým, navíc zpochybňující mezinárodní pozici České republiky a jako takový posilující výraznou měrou snahy sudetských Němců v majetkových otázkách včetně uplatňování práva na domovinu.

Musel si být vědom :

1, že o otázce odsunu Němců z Československa, Polska i Maďarska se rozhodla konference nejvyšších představitelů spojeneckých zemí USA, Ruska, Velké Británie a Francie v Postupimi ve dnech 17. července až 2. srpna 1945.

V rámci tzv. Postupimské dohody bylo přijato v čl. VIII. toto ujednání :

„XIII. SPOŘÁDANÝ ODSUN NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA
Konference dospěla k této dohod o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska:
Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí byt prováděn spořádaně a lidsky.
Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly byt provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.
O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“
Z uvedeného ujednání vyplývá, že :

1, spojenci jednoznačně odsouhlasili princip odsunu Němců z uvedených států
2, toto své rozhodnutí dali představitelům dotčeným zemí tj, vládě Československa, polské prozatimní vládě a kontrolní komisi v Maďarsku toliko na vědomí
3, vzali na vědomí jako fakt, že k vyhošťování Němců již spontánně docházelo.

Je proto zřejmé, že dekrety prezidenta republiky týkající se těchto otázek (konfiskace majetku převážné části Němců a Maďarů, a ztráta občanství (nikoliv však všech ) se opíraly o rozhodnutí vítězných spojenců a byli jejich realizací. Tyto dekrety byly následně schváleny Parlamentem .

Dekrety prezidenta republiky byly právní předpisy vydávané prozatímním státním zřízení a později prezidentem republiky s mocí zákona. Podle ústavního dekretu o prozatímním výkonu moci zákonodárné vydávala vláda dekrety na místě Národního shromáždění, vzhledem k tomu, že nebylo možno vykonávat zákonodárnou moc v souladu s Ústavou

2, že nálezem Ústavního soudu České republiky č 5/1995 Sb., byl zamítnut návrh na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a obsáhlém odůvodnění Ústavní soud jednoho z klíčových jednoznačně konstatoval že dekrety prezidenta republiky v době svého vniku byly nejen legálně bezchybné, ale zejména i legitimní.

Mimo jiné je zde konstatováno :

…. Z tohoto zorného úhlu a v kontextu všech souvislostí a událostí v době nacistické okupace a v období na ni úzce navazujícím třeba hodnotit i sám dekret prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č. 108/1945 Sb., jehož vydání nebylo ničím jiným než opatřením, v této historické situaci a na bázi tehdy platného právního řádu, reagujícím na předchozí likvidaci státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti a demokraticko-republikánské státní formy Československé republiky, likvidaci principů demokratického, právního státu, zahrnutých v Ústavní listině Československé republiky z roku 1920, a to nacistickým režimem, jenž se svou ideologií světovlády panské rasy a na tuto ideologii navazujícím terorem pustošícím miliony lidských životů, představuje jeden z nejničivějších totalitních systémů v dějinách lidstva. Je proto třeba považovat za zcela konsekventní i legitimní, že každý demokratický politický systém, jak zdůraznil již T. G. Masaryk, má nejen potřebu, ale i povinnost obrany základů, na nichž je postaven, jak se v předmnichovském Československu skutečně také stalo, kupříkladu vydáním zákona č. 50/1923 Sb. z. a n., na ochranu republiky, a celou řadou dalších opatření, počítaje mezi ně i vojenskou mobilizaci v roce 1938. Vzhledem ke znění ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není pochyb o tom, že tento dekret jako svůj cíl sledoval utvrzení zmíněných základních demokratických a právních principů, neboť je namířen právě proti jejich nepřátelům. Toto odhodlání bránit a rozvíjet Českou republiku je ostatně explicitně vyjádřeno i v preambuli k Ústavě České republiky, zachovávající
a rozvíjející tímto i v této oblasti důležitý prvek kontinuity.

…Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. není tedy ani z tohoto pohledu svévolným aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských práv a svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu a prohloubení smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů Československa bylo nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne proto, že zastávali odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné válce. Tato omezení platí v daném případě stejně pro všechny případy splňující stanovenou podmínku, totiž vztah nepřátelství k Československé republice a její demokratické státní formě, bez ohledu na národnostní příslušnost.

3, že zákonem č. 292/2004 Sb. o zásluhách Edvarda Beneše. byl přijat zákon ve znění: „ Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ jinými slovy získala stejné ocenění jako jeho předchůdce T.G.Masaryk (zák. č .22/1930 Sb., o zásluhách T.G.Masaryka).
Jde tedy o prezidenta, který i v nových poměrech přes případnou kritiku je drtivou většinou politické reprezentace vysoce respektován.


II.

Oznamovatel si je vědom toho, že svoboda projevu je jednou ze základních svobod demokratického státu a nepochybně je možné nastolovat a otevírat i otázky tabuizované. Způsob a výrazivo použité podezřelým a zejména zjevná neopodstatněnost výroku hrubě narušující city desetitisíců občanů České republiky mimořádně intenzivním způsobem (nehledě na již zmíněné negativní dopady na mezinárodní pozici České republiky ve světě) však rámec, byť i kritické diskuze přesahuje.

Je totiž nepochybné, že i kdyby tehdejší členové vlády České republiky a sám Dr. Edvard Beneš žili, nepřicházel by v žádném případě jakýkoliv postih, neboť postup byl v souladu s dobovým mezinárodním i vnitřním právem, nehledě na zcela odůvodněný souhlas drtivé většiny obyvatelstva.

Podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku se přečinu výtržnictví dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě
léta.

V projednávané věci je nepochybné, že zcela neoprávněné srovnání prezidenta Edvarda Beneše s válečnými zločinci typu Tadiče, Milošoviče, Karadžiče je svou intenzitou mimořádně závažné, přesahující svou povahou útoky typu hanobení hrobu, historické či kulturní památky.

Podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu pomluvy dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Podle odst. 2 bude pachatel potrestán až na dvě léta nebo zákazem činnosti, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.

Informace, že kdyby dnes Beneš a členové vlády žili, byli by jako váleční zločinci postiženi před Mezinárodním soudem v Haagu je nepravdivá, protože jejich jednání bylo jak legální, tak i dle Ústavního soudu legitimní.

Ze všech uvedených důvodů oznamovatel

Žádá,

aby policejní orgán zahájil úkony k prošetření tohoto trestního oznámení.