Havel si přál návrat sudetských Němců i jejich majetku

Havel si přál návrat sudetských Němců i jejich majetku
| Publikováno: 12.2.2011 |
Karel Schwarzenberg a Václav Havel připravovali v 90. letech dohodu s Německem,
která by sudetským Němcům umožnila návrat a vrácení majetku.
Bylo to v květnu 1991, kdy Václav Havel společně s německým kancléřem Helmutem
Kohlem vypracoval v rozhovoru mezi čtyřma očima pětibodový balíček.
Ten mimo jiné navrhoval pro sudetské Němce možnost návratu, získání státního
občanství a na jeho základě i možnost získat prostřednictvím kuponové privatizace půdu
a majetek.
Nabídka to byla tak velkorysá, že ji Havel raději ani představil veřejnosti. Naštěstí pro
Českou republiku neinformoval ani Kohl o tomto návrhu svého ministra zahraničí ani
předáka sudetských Němců, čímž nechal návrh vyznít do ztracena.
Píše o tom rakouská novinářka schwarzenbergského rakouského týdeníku Profit
(obdoba českého Respektu) Barbara Tóthová ve svém německy psaném životopise
Karla Schwarzenberga, který vyšel i v českém překladu.
Dotýká se na několika stránkách Schwarzenbergovy role v usmiřování s Němci, kterou
je dobré si připomenout pro pochopení i nedávných událostí na české politické scéně,
kdy Schwarzenberg pozval do Prahy na historicky první návštěvu bavorského premiéra
Horsta Seenhofera i s mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu Berndem Posseltem.
Německou delegaci Schwarzenberg hostil a jednal s nimi, s oběma muži se setkal i
premiér Petr Nečas, třebaže se původně dušoval, že s Posseltem si ruku nepodá.
Nakonec si ji podal, i když se to média neměla dozvědět.
Schwarzenbergovo počínání, které tehdy řada politiků odsoudila, není ale v kontextu
jeho působení z počátku devadesátých let po boku Václava Havla nijak překvapivé.
Tatáž kniha popisuje, jak – když po výše zmíněném návrhu z května 1991 uvízly
českoněmecké rozhovory přes léto na mrtvém bodě – Havel tehdy vybavil svého
kancléře potřebnými kompetencemi a vyslal ho do Kohlova letního sídla v St. Gilgen,
aby rozhovory oživil.
Jednání, ze kterého neexistuje záznam, trvalo celých šest hodin – až do půl druhé v
noci. Politici se dohodli, že se dohodnou a že se sejdou ještě jednou – 1. září 1991 a to
na schwarzenberském zámku v Scheinfeldu v Bavorsku. Až tam se podařilo uzavřít
kompromis, který otevřel cestu pozdější česko-německé smlouvě o dobrém sousedství
a přátelské spolupráci.
A byl to opět Schwarzenberg, který stál za s rozpaky přijímaným Havlovým gestem,
které učinil ještě předtím, než se stal československým prezidentem. Soukromý dopis
tehdejšímu prezidentovi Spolkové republiky Německo Richardu von Weizsäckerovi (ve
funkci byl od roku 1984 do roku 1994), ve kterém se Havel omluvil sudetským Němcům,
proběhl prý na Schwarzenbergovo doporučení.
„Za svou osobu odsuzuji – stejně jako řada mých přátel – poválečný odsun Němců.
Vždycky jsem ho považoval za hluboce nemorální čin, který přivodil nejen Němcům, ale
snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody,“
řekl tehdy Václav Havel.
Ten, kdo dal podnět k tomuto Havlovu dopisu, byl právě Karel Schwarzenberg, kterého
si Havel přivedl na Hrad jako svého kancléře, ale byl s ním v úzkém kontaktu ještě v
době disentu. Disidenti tehdy Schwarzenberga navštěvovali například v jeho vídeňském
paláci.
„Nápad pochází od knížete,“ přiznal tentýž den, co dopis odešel, Havel svému
kamarádovi z disentu Vilému Prečanovi, který se na Schwarzenbergově scheinfeldském
sídle staral o archiv samizdatové literatury. „Přál bych si, aby věděl, že na jeho rady
nezapomínám,“ dodal tehdy.
A byl to pro změnu Prečan, kdo se zase postaral o to, aby tento Havlův dopis
Weizsäckerovi nezapadl, ale aby se o něm prezident veřejně zmínil a tím pádem mu
(ale i Havlovi) dodal publicity. Havlovi přátelé tehdy počítali s tím, že tento kok může
Havlovi pomoci v jeho kandidatuře na prezidenta.
Prečan tak dostal za úkol přesvědčit Němce, že by Havel zveřejnění dopisu uvítal. To se
nakonec podařilo a Weizsäcker ve svém televizním projevu dopis zmínil a citoval z něj.
Označil psaní za „pozoruhodné“, Havla za „čekého bojovníka za svobodu“ a jeho čin za
„příklad mravní síly a lidské moudrosti“.
Poté následovaly první dvě zahraniční cesty nové české reprezentace (Havel,
Dienstbier) právě do Berlína a Mnichova. Tyto jednostranné kroky ale na tehdejší
domácí politické scéně způsobily značný rozruch a Havel si za ně vysloužil tvrdou
kritiku.
Vazby Václava Havla a okruhu disidentů na sudetoněmecké hnutí ale pocházejí z ještě
dřívější doby. Podle řady svědectví získával disent peníze i od sudetoněmeckého
landsmanšaftu, na čemž se měl údajně podílet sám Schwarzenberg.
Právě zde je třeba vnímat pozdější vstřícnost politiků blízkých Havlovi (Petr Pithart, Cyril
Svoboda a další) vůči sudetským Němcům, jejich návštěvy na sudetoněmeckých
srazech a vazby KDU-ČSL a politiků dalších stran do Bavorska.